Nedávno se konal XXVI. sněm Agrární komory. Hovořil jste na něm také o současném stavu našeho zemědělství; mohl byste našim čtenářům stručně přiblížit, s jakými problémy se tento obor potýká?

Je zřejmé, že propady produkce jsou v porovnání k roku 1989 naprosto katastrofální a ve svých důsledcích poškozující celou hospodářskou soustavu, a tím i péči o krajinu, půdu i rozvoj venkova. Stavy hospodářských zvířat jsou hluboce pod úrovní roku 1989, osevní plochy náročnějších plodin jsou na poloviční úrovni, což se odráží i ve struktuře výroby. Hrubá zemědělská produkce dosahuje jen 71 % původní úrovně roku 1989 a zcela nezdravě v ní převažuje rostlinná produkce.

Paradoxní pak je situace, kdy naše výroba za současné technické a technologické vyspělosti nedosahuje ve stálých cenách ani objemu hrubé zemědělské produkce roku 1936. Na hektar zemědělské půdy jsme v roce 2015 produkovali 75 litrů mléka, 62 kg vepřového masa a 21 kg hovězího masa, přitom Německo nebo Nizozemí vyrábí 170, resp. 680 litrů mléka, 326 resp. 690 kg vepřového a 71 resp. 208 kg hovězího masa, což jsou násobky naší výroby, přitom právě touto produkcí posléze především země staré patnáctky obsazují náš trh s potravinami.

Jaké vidíte řešení?

Klademe větší důraz na posílení národního i evropského rámce zemědělské politiky, která bude nyní i v dalších letech formovat podmínky našeho zemědělství a venkova. K tomu musíme využít naše přednosti, kdy například v pěstování obilovin, řepky, cukrovky, brambor nebo v chovech skotu, prasat a drůbeže dosahujeme úrovně vyspělých států. S tím však souvisí i propojení na zpracovatelský průmysl a posléze i obchodní sféru, kde musí být zajištěny rovné a nediskriminující podmínky.

Společnou, tzv. Bratislavskou deklaraci zemí V4 z března 2017 se společnými prioritami pro oblast zemědělství, potravinářství a venkova podepsalo již 10 zemí, což souhrnem představuje již více než 100 milionů obyvatel. Jsme přesvědčeni, že to je síla, která nemůže být v další komunikaci s politiky opomíjena. Dnes je o to významnější, protože stojíme před zásadními jednáními s Evropskou komisí a Evropským parlamentem o budoucnosti Společné zemědělské politiky (SZP) po roce 2020 v našich podmínkách a je naší povinností a závazkem pro další generace obhájit existenci českých zemědělců, potravinářů a živého venkova ve zdravé krajině. Každopádně z návrhů k novému rámci SZP považuji za zcela zásadní fakt, že důraz je kladen na zaměření podpor na skutečné zemědělce, tedy na ty, kteří se zemědělstvím skutečně primárně a podnikatelsky živí.

Takže jste – pokud jde o budoucnost – optimista?

Přes úspěchy v jednáních na domácí i evropské úrovni nemůžeme být spokojeni. Získali jsme podporu vlády pro naše stanoviska k návrhům Evropské komise ke Společné zemědělské politice po roce 2020, podařilo se vyjednat vzájemnou podporu priorit nevládních organizací zemí Visegradské čtyřky a dalších zemí střední a východní Evropy, či posílení tuzemských národních podpor. Nedaří se ale zlepšit vyváženost zemědělské soustavy, prohlubuje se závislost na dotacích, nedaří se řešit vztahy mezi výrobou, zpracováním a obchodem, dále rostou v mnoha případech až nesmyslné environmentální tlaky na prvovýrobu, zvyšují se ale také spekulativní ataky na nakládání s půdou.

Našeho sněmu se účastnil ministr zemědělství Jiří Milek, který o jednáních o SZP uvedl, že problém zastropování dotací se hodně zjednodušeně přenáší na tak zvané velké podniky, ale již méně se ví, že tyto subjekty o velikosti nad 500 hektarů, kterých je v České republice zhruba 1800, mají 154 000 vlastníků, kteří pocházejí především z venkova, a tímto opatřením by došlo ke znehodnocení jejich majetku. A to nemluvě o více než třech milionech vlastníků zemědělské půdy. V České republice jsou to přitom právě velké podniky, které dnes drží rozhodující stavy hospodářských zvířat, a tedy zbývající objemy živočišné výroby. Ministr také citoval z jednání s Güntherem Oettingerem, evropským komisařem pro rozpočet a lidské zdroje. Komisař se podle něho zcela jasně vyjádřil, že zastropování nemá narušit strukturu zemědělství v jednotlivých zemích, a to včetně Německa, Polska či České republiky, a agrární politika musí být maximálně flexibilní.

Nedávno jste na setkání s médii problémy živočišné výroby názorně ukázal na vejcích a drůbežím mase…

Vejce a drůbeží maso jsou zdravé potraviny, důležité pro výživu, proto bychom se měli snažit, abychom jich měli dostatek a hlavně svých. Situace bohužel tak veselá není. Veřejnost by měla znát několik čísel. Vajec se v ČR v posledních letech vyrobí 1,3 až 1,4 miliardy ročně. Dovoz dělá 800 000 až jednu miliardu. Takže téměř každé druhé vajíčko je z dovozu. To je smutná zpráva. Na osobu v průměru konzumujeme 260 – 280 vajec za rok.

Vajíčka jsou potravinou, jejíž spotřeba by měla stoupat. Není problém je u nás vyrobit, a naše chovy jsou podstatně lépe kontrolované než zahraniční. U nás se používá podstatně méně léčiv. Máme velmi dobrou úroveň výroby, veškeré technologie byly před několika lety vyměněny. Slepice se chovají ve voliérách a v obohacených klecích.

Přesto se nám nedaří tak, jak bychom si představovali. Proč? Výrobci produkují vejce za 1,65 koruny v obohacených klecích a za 1,80 koruny ve voliérovém chovu, kde slepice mají volný pohyb. Výrobce nyní prodává vejce ve třicetikusovém balení za 1,70 koruny a za 2,30 koruny v malém balení, kde vyšší cena jde na vrub větší pracnosti a obalu. Za posledních čtrnáct let byli drůbežáři šest let ve ztrátě, kdy vajíčko prodávali obchodníkům i za 1,73 koruny, a dva roky v zisku, kdy v roce 2012 jsme dostávali za vajíčko 2,23 koruny a vloni 2,06 koruny. Obchodníci ve ztrátových letech prodávali vejce za 2,40 až 2,80 koruny, což je marže 68 procent včetně DPH. Bez DPH 53 procent. V letech, kdy jsme byli v průměru na nule, obchodníci prodávali za 2,80 a 3 koruny. To je marže 65 procent. A v těch letech, kdy jsme měli mírný zisk, prodávali za 3,58 až 3,63 koruny, tedy s marží 70 procent. Takže obchod má na vajíčku zisk jedné až dvou korun, tedy stejně, kolik stojí vejce vyrobit. Představte si, jaká je s výrobou práce, od vypěstování a sklizení obilí až po zabalení a dovoz vajec do skladu obchodu. Nejsmutnější je, že výrobci prodávají na hranici své existence, a obchod vydělává bez DPH 50–58 procent. Ano, mají 10–12 procent náklady na prodej.

Nikdy, ať byl nadbytek či nedostatek vajec, žádnou část toho problému nenesli obchodníci. Nikdy se nestalo, aby vejce neprodali s patřičným ziskem.

Proč jsou vajíčka z dovozu levnější, než ta vyrobená u nás?

Podpory zemědělců jsou v zahraničí podstatně vyšší než u nás. V listopadu, prosinci a v lednu obchody prodávaly vajíčka za pět korun, drůbežáři od nich dostali v listopadu 2,91 a v prosinci 3,02 koruny. Vajec se u nás za rok prodá kolem tří miliard, tak si spočítejte zisk obchodu, když má 1–2 koruny marže na jednom kusu.

Nyní je vajec dostatek, ale je třeba udělat kroky k tomu, aby se u nás vyráběla. Hlavní komoditou pro výrobu krmných směsí je obilí. Každoročně ho vyvážíme 2–4,2 milionu tun. To je polovina produkce. Takže není problém vejce vyrobit u nás, mít podmínky chovu pod kontrolou a mít je na pultech čerstvá. Realita je však jiná.

A jak je to s drůbežím masem?

Z výživového hlediska je to velice příznivé. V poslední době jej však provázejí fámy, že příliš rychle roste. Každý, kdo se v zemědělské výrobě pohybuje, však ví, že čím rychleji živočich roste, tím menší je riziko, že přijde do styku s cizorodými látkami. Zkrátit výkrm se podařilo proto, že se podařilo vyšlechtit rychle rostoucí jatečnou drůbež. A ta dostává optimální výživu.

Spotřeba drůbežího masa obrovsky roste. V roce 1990 to bylo 13,6 kilogramu na osobu ročně, v roce 2017 27 kilogramů. Spotřeba se v podstatě zdvojnásobila. Ale výroba v ČR se od roku 2005 do roku 2017 snížila o 22 procent! Z 322 000 tun živé váhy na 257 000 tun. V roce 2017 byl evidován dovoz 176 000 tun. Takže soběstačnost je 59,9 procenta.

Mrzí mě to, protože drůbežářství je výrobou s vysokou produktivitou práce. Jeden člověk může obsluhovat 70 000 brojlerů. Je to živočišná výroba s nejmenší investiční náročností. Spotřebovává obilí, které v nezpracovaném stavu vyvážíme. S ním vyvážíme fosfor, jehož mají naše půdy nedostatek. Zpět se nevrátí a my jej musíme dovážet z Argentiny nebo z východu Ruska. Nikoho to nezajímá.

Máme vynikající úroveň veterinární kontroly. Minimální používání léčiv. Kontroluje se krmné obilí, výrobny krmných směsí, i to, co jde do stájí ke krmení. Kontrolují se i chovné stáje. Češi by si zasloužili více českých vajec a drůbeže na trhu. U dovezených vajec a masa nevíme, čím byla drůbež krmena, čím léčena, v jakých podmínkách žije. V EU není veterinární kontrola chovů povinná. Takže jen namátkou naše orgány zkontrolují zlomek toho, co se k nám z jiných zemí doveze. Kdo může říci, že je vše, co se k nám doveze, v pořádku?

Jiří NUSSBERGER

http://www.halonoviny.cz/articles/view/47521450